Stárnutí doma neboli ve vlastním domě či bytě
To je nejčastější situace v ČR, kdy senior zůstává ve vlastním domově, případně domově svých dětí, jiných členů rodiny či přátel.
Většina starších lidí touží zůstat ve vlastním domově, což je naprosto logické přání, protože domov nepředstavují jen čtyři stěny jejich pokoje, ale celé okolí jejich domova a také vazby na známé lidi, žijící v sousedství. Zůstat doma znamená zachovat si co nejvíce dosavadní životní styl, vlastní identitu, důstojnost i pocit bezpečí.
Lidé chtějí častokrát zůstat doma i přesto, že jejich dům či byt se pro ně stane příliš rozhlehlým a plným bariér v důsledku jejich měnících se potřeb.
Dnes už je možné snadno objednat terénní pečovatelskou službu, která se spoustou věcí pomůže a seniorovi tím umožní zůstat ve vlastním domově.
Lidé si ovšem kolikrát neuvědomují jiný aspekt, který terénní pečovatelská služba více či méně ovlivňuje, a to fakt, že se tím dostávají postupně, a kolikrát nevědomky, do stále větší izolace od svého okolí. Často se totiž stává, že lidé přestanou mít přirozenou potřebu (přestanou být nuceni) vycházet ven, nakupovat, vařit nebo si vyřizovat své záležitosti na úřadech, když to za ně udělá někdo jiný. Jediným kontaktem pak zůstavá jen pravidelná návštěva pečovatelky..
Senior si potom často uvědomí, že by možná raději žil v nějaké ústavní péči (domov pro seniory) jen proto, aby mohl být opět v bližším každodenním kontaktu s dalšími lidmi. A to přesto, že půjde do úplně nového cizího prostředí, kde, při vší úctě k lidem, kteří se snaží pobyt v ústavech zlidšit, přijde o velkou část svého soukromí a vlastní identity.
V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že i terénní pečovatelské služby se mohou časem stát finančně nedostupnými vzhledem k rostoucímu počtu seniorů ve společnosti a snižujícím se penzím.